A JE BŘEZEN

A je březen. A já pořád trčím v nemocnici, už plných 8 měsíců. Jen mě zas přesunuli jinam, protože tam, co jsem ležela, je covidové centrum a mají tam pacienty čím dál mladší a mají čím dál těžší průběh nemoci. Mluvila jsem telefonem s jednou sestřičkou odtamtud a byla smutná a moc unavená. Tady jsem na pokoji s pěti babkami. Zpívám lidovky a některé se snaží se mnou, to mě moc těší. Když přijde rehabilitační sestra, tak trochu cvičíme. Chodím s holemi po chodbě a prohlížím si obrázky na stěnách a květiny a čtu jídelníček. Vždycky děvčata potěší, když přinesu příjemné zprávičky o papání :) Tak doufám a věřím. Jsem životní optimista, nedám se jen tak skolit. Teď je dokonce zákaz jezdit z okresu do okresu (kromě práce a nutných případů, snaží se tím zamezit dalšímu rozšíření covidu 19), tak za mnou Jitka moc nemůže, ale domluvila jsem se Vítkem, bydlí v Pardubicích a kdybych něco potřebovala, tak mi to sem doveze. Těším se, až budu doma.

Jak jsem prodělala covid 19

Už jsem ležela čtyři měsíce s bércovými vředy v pardubické nemocnici na geriatrii. Je to vyhlášené pracoviště k léčení chronických ran. Bylo 15. října 2020, sem tam se proslechlo, že asi některý pacient přinesl coronavir. Další den už to bylo jisté - ležící pacienti měli vysoké horečky a někteří nemohli dýchat. Šlo to rychle. Sestry a lékaři začali oblékat další pláště a zástěry a kromě roušek také respirátory a štíty. Pak nám řekli, že umřela Liduška -báječná veselá babča z vedlejšího pokoje. Bylo to jako blesk. od 16. října mám v diáři, že mě hrozně moc bolí bérce. Další poznámky mám jen zpětné. 20. a 21. října jsem o sobě moc nevěděla, jen si v mlhách pamatuji, že mě sestřičky umývaly a přebalovaly a že jsem křičela bolestí, když mi převazovaly rány na bércích. Zjistili mi tam streptokoka a do kapaček přidali antibiotika. Hrozně mě bolely nohy a ruce, nemohla jsem s nimi hýbat. Protože jsem pořád při převazech křičela, přišla 23.října vrchní sestra a navrhla, aby mi na rány dali xeroform, to je mastné krytí, které se na rozdíl od jiných nepřilepí na ránu. Hned jsem se ztišila, přestalo mě to bolet. Začala jsem vnímat, že mám v nose hadičky s kyslíkem a že sestra říká mou teplotu 37.7 Uvědomila jsem si, že mě ošetřují jiné sestry, byly to dobrovolnice a sestry z jiných oddělení a byly oblečené do speciálních obleků, vypadali jako kosmonauti. Naše sestry onemocněly covidem. Naši lékaři také. Chodili k nám na vizitu lékaři odjinud. Celé naše druhé patro bylo nemocné covidem. Bylo to děsivé a hrozné, nikomu to nepřeju! Pak jsem začala víc vnímat, už jsem se mohla posadit a najíst se. Už mě nohy a ruce nebolely. A pak se objevil Leoš. Byl to ošetřovatel z urologie, u nás jako dobrovolník. Nejdřív mi pomohl na gramofon a zpátky na postel, pak mi pomáhal vstát a zase sednout. A pak mě hecoval, že mi pomůže udělat krok. Přitáhl vysoké chodítko, pomohl mi vstát, chytit se ho a jít - zatím na místě, ale po asi deseti dnech nemoci! Sem tam utrousil vtip a pořád se smál, chválil mě i za maličkosti a povzbuzoval mě. I kdybych chtěla, nešlo se tvářit nemocně a nic nedělat. A já chtěla chodit! Druhý den jsem bez Leoše trénovala kroky sama a další den zase přišel a s jeho pomocí jsem s chodítkem chodila po pokoji. a pak i na chodbě. Leoš mě doslova vytáhl ze svrabu. Přeju nemocnici víc takových Leošů, kteří umějí pacienty dostat do správné nálady. Možná u mužů to umějí některé sestry, ale já nedám na Leoše!

POHLEDNICE, KTERÁ SE NEDOSTANE NA NÁSTĚNKU

Dneska jsem dostala další pohlednici. A k ní milé přání k narozeninám. S krásnými malůvkami od tety Jitky Kopecké s nevěřícným "opravdu je ti tolik?" chi chi, nojo, opravdu je mi šedesát. Ale já se cítím pořád na třiadvacet, nebo na pětatřicet. V pondělí nás přestěhovali. Tedy, jsem pořád v nemocnici, ale na druhém patře, kde jsem do téhle doby (6,5 měsíce)ležela, bude zřízeno covidové centrum- zároveň je na třetím patře na oddělení rehabilitace a i v jiných odděleních nemocnice - celkem je tady covidcenter prý devět. Takže nás přesunuli do prvního patra na pokoj 8. na běžné oddělení geriatrie. S tím souvisí přesun nástěnek, ale tady mi sestry řekly, že na to nemají místo, že to musím zrušit. Tak jsem všechny pohledy sundala a pošlu je domů. Proto se dnešní pohlednice nedostane na nástěnku. Básničky ani kresby se nehrnou, tak to nebyl moc dobrý nápad. Nevadí, pohlednicovou sbírku neobnovuji.

BÁSEŇ OD JITKY

Tak, jak jdou dny a dni hned za sebou,// počítám svá léta na „hrbu“ co přibývají,// bohužel i každá vteřina s její ségrou sekundou// mi život zkracuje a ostrým nožem krájí// a já – co já si počnu se vším tím,// když ještě mladá se cítím// a tolik mám před sebou práce, úkolů…// a ráda bych tu s vámi byla pospolu…...// No, a teď to vypadá, jak když se připravuju na smrt,// a proto je tahle báseň plně na prd -// mně jen se líbil ten nápad se dny a dněmi// a také ten se vteřinami dvěmi// a protože mě víc už nenapadá,// tak končím. Jitka, věčně mladá……….

NEMOCNIČNÍ SBÍRKA 2. ČÁST

Ahoj kamarádi a přátelé, jsem pořád v nemocnici a ještě to nějaký čas, asi pár měsíců, potrvá, protože zatím nevědí, co se mnou. Sbírku pohlednic nekončím, kdo chce, může klidně ještě poslat,přišla mi 78. pohlednice z Rakouska od Renči, ale už přejdeme na jinou zábavu. Promiňte, já vím, že vy jste v plné práci, ale já si tu jen ležím a vymýšlím si. Přišlo mi celkem 78 pohlednic a jsem za všechny moc vděčná. Jste báječní, moc vám všem děkuji. Mám pro vás jiný nápad. Co kdybyste napsali čtyř- až mnoho-verší, čili básničku? Nebo příběh? Nebo nakreslili obrázek nebo dokonce komiks? Téma může být „moje letošní dovolená“ nebo „můj nejkrásnější Přemilov“ nebo jakékoli jiné, o kterém se vám bude chtít psát nebo malovat. Termín žádný nedávám, můžete tvořit a posílat mailem kdykoliv. Nikoho nenutím! Ale vím, že mnozí z vás veršují a malují rádi, tak budu moc ráda, když mi pošlete po mailu svoje tvoření. Já je pak vystavím na blogu harrashi.blogspot.com, samozřejmě se jménem autora. Jen musím upozornit, že tady v nemocnici je to vachrlaté s internetem, jeden den jde a druhý ne a nikdo neví co s tím … Tak kdybych měla prodlevu, promiňte mi. Moc se těším na vaše příspěvky. Díky Iva

DALŠÍ PŘÍRŮSTKY DO MÉ NEMOCNIČNÍ SBÍRKY

Vy jste opravdu báječní. Zatím mi přišlo 77 krásných pohledů. Už mám před sebou na stěně dvě nástěnky s vašimi příspěvky. Moje sousedka na pokoji Šárka uspořádala pohledy na ně a sestřička Jůlinka nám pomohla vyřešit zavěšení na stěnu. Dostala jsem krásnou pohlednici od 4 Plavčíků, a s krásným přáním navíc. Míra mi poslala gepardí pohlednici – prý „ten gepard by nejradši za tebou pro pohlazení přišel“ . Jé, to by bylo bájo, mít tady takového mazlíka. Přišla dokonce pohlednice z ciziny – Jitka a Luboš mi napsali ze Slovenska z Podhájské. A Jenda s Renčou mi poslali krásný pohled z Vysočiny. Moc děkuju všem. Ale dovolené skončily a tak změníme téma. Kdo chce, může se zapojit, budu moc ráda. Bližší napíšu příště.

NEPOČÍTÁM

Dobrý den všem. Odhaduji, že pohledů zatím přišlo kolem 65. Moje sbírka nekončí, tak jako nekončí moje hospitalizace. Ještě si tady pobudu, tak si třeba ještě někdo dá tu práci, že napíše a pošle. Jsem za všechny ty pozdravy moc vděčná a když se podívám na nástěnku, která jimi doslova zpřetéká, říkám si, že mít tolik kamarádů a přátel je VELIKÉ ŠTĚSTÍ. Děkuju vám za tohle štěstí a radost, kterou mi dopřáváte. Děkuju za všechna přání a podporu, které mi moc pomáhají. Přišel mi pohled od Mirky, která už se těší, stejně jako já, na další studium VU3V. Jsem zvědavá na nejžádanější témata, která jsme vybrali.Pavla s Marcelem posílají pohledy ze všech míst, která navštívili na své dovolené. Od nich mám nejvíc pohlednic se zajímavými místy. Tentokrát jsou to zámek Zákupy, Doksy a Máchovo jezero. Od zlatovlasé zdravotní sestřičky Simči tady mám další pohled -Sněžku z té nejkrásnější strany - od Úpského rašeliniště. A naposled přišel pohled od Jeníka - z Čoubova mlýna, krásně dětskou rukou vymalovaný, - s tím nejlepším pozdravem. Moc děkuju, děkuju všem.