Kousek od domu mých prarodičů v louce vyvěral pramínek potůčku, který protékal sadem pod domem
a po dalších třech stech metrech vtékal do rybníka Veselka. U pramínku rostly a kvetly tehdy dědovy fousy – tak jsme říkali suchopýru. Tenhle suchopýr byl první rostlinou v mém herbáři. Na konci sadu měla na potoce svůj rajón pěkně velká užovka. S tímhle potokem jsme si užili ale i starosti - při větším dešti voda z louky a okolních polí rychle naplnila mělké koryto, podebrala břehy a vylila se – v roce 1997 jsme tam zrovna byly na holčičím táboře. Naštěstí naše mostky vydržely a my mohly po nich přeběhnout do bezpečí protější stráňky.
Láska a obdiv k potokům a jejich obyvatelům ve mně zůstaly dodnes.
