ZÍTRA DOVRŠÍM 11 MĚSÍCŮ NEPŘETRŽITÉ HOSPITALIZACE

Já nevím, jestli se někdy dočkám a půjdu domů. Pořád jsem hospitalizovaná, už jsem měla jít tuhle středu, ale paní, co ležela vedle mě, měla pozitivní test na covid, tak jsem zase v karanténě. Ale protože jsem naposled měla sama pozitivní antigenní test v březnu, měla bych být 90 dní chráněna a proto rozhodl epidemiolog, že PCR test a pokud bude negativní, pak znovu za týden PCR test a když bude znovu negativní, tak můžu domů. Jitka s Lubošem, Lubou a Híďou mi připravili nové bydlení. Dostala jsem od města bezbariérový byt v DPS na Masarykově náměstí, přestěhovali mě, abych nemusela po schodech. Budu mít výhled z 1. patra na náměstí s kašnou a na zámek. Ten druhý PCR test mi snad budou dělat zítra v pondělí, tak, doufám, to dopadne dobře. Už chci být doma!

CITÁT

Je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni. Mark Twain

VYVEZLI NÁS

Dnes ráno přišly sestry, že nás vyvezou ven na sluníčko. Hurá! Chci vitamín D! Ještě jsem si netroufla po vlastních nohou, nevěděla jsem, jak je to daleko, tak mě vyvezly na křesle, ale snad zítra už to zkusím sama. Nevím, jestli udržím madla holí v těch oteklých rukách, ale zkusím to a dokážu to. Možná jen částečně, ale chci to dokázat! Na sluníčku bylo krásně, kolem kvetly kytky. Viděla jsem na trávníku sedmikrásky a pryskyřníky! V truhlíkách krásně kvetl vřes a v dalších se zelenaly listy. Ale bylo prý 28 stupňů a to je teplota, při které se já už spíš schovávám. Vydržela jsem do té doby, než mě začaly pálit tváře a ruce. Pak jsem se schovala pod ten šátek, co jsem dostala před dvaceti lety od Míly a vydržela jsem tam dál. S ostatními pacienty jsme si zazpívali a zahráli a dostali jsme šálek kávy. Bylo mi tam krásně a užila jsem si to.

KVĚTINA

Dostala jsem květinu. Nádhernou s oranžovými gerberami, žlutými a bílými chyzantémkami a jsou v ní i květy rudých růží, a to vše aranžované v konývce s nápisem Ptačí háj. Nádhera. Moc moc mi to rozjasnilo den, měla jsem tvrdé ráno a můj milý kamarád přijel jen kvůli tomu. Vidět jsme se nemohli, jen to nechal na recepci. Já vím, mám nejradši kytky na louce, volně rostoucí. Ale ty jsem neviděla už moc dávno. Tahle květina je proto výjimečná. Moc děkuji.

A JAK TO POKRAČUJE

Pozitivní jsem sice byla, ale nejspíš to byl nějaký jiný vir. Ve 14tidenní karanténě jsem neměla žádné příznaky, ale ošetřovaly nás příjemné sestřičky a milí ošetřovatelé a rychle to uteklo. Nastalo další stěhování, protože onen pokoj musí být uvolněn pro další karanténisty. Opět jsem na pokoji s pěti babkami ... Už se moc těším domů. Můj nejmladší prasynovec Vilém už chodí a já ho ještě neviděla, jen na fotkách. Sněženky a bledulky odkvétají, krokusy září žlutými hlavičkami, u Marušky kvete trnka a já to nevidím, jen na fotkách.

KDY TOHLE SKONČÍ? A JAK?

Před týdnem nám dělali antigenní testy na covid 19, jedné z nás vyšel pozitivně a tak nastalo škatulata hejbejte se. My negativní jsme byly přestěhovány do menšího pokoje s tím, že máme 14 dní karanténu. Dnes nám testy zopakovali, a vida, já jsem pozitivní... Tak se zas stěhuju k těm, co jsou na tom stejně a těm ostatním zase začíná 14 dní karantény. Došlo mi, že v tomhle zařízení může nastat nekonečná karanténa, která nikdy neskončí. Brrrr!!

A JE BŘEZEN

A je březen. A já pořád trčím v nemocnici, už plných 8 měsíců. Jen mě zas přesunuli jinam, protože tam, co jsem ležela, je covidové centrum a mají tam pacienty čím dál mladší a mají čím dál těžší průběh nemoci. Mluvila jsem telefonem s jednou sestřičkou odtamtud a byla smutná a moc unavená. Tady jsem na pokoji s pěti babkami. Zpívám lidovky a některé se snaží se mnou, to mě moc těší. Když přijde rehabilitační sestra, tak trochu cvičíme. Chodím s holemi po chodbě a prohlížím si obrázky na stěnách a květiny a čtu jídelníček. Vždycky děvčata potěší, když přinesu příjemné zprávičky o papání :) Tak doufám a věřím. Jsem životní optimista, nedám se jen tak skolit. Teď je dokonce zákaz jezdit z okresu do okresu (kromě práce a nutných případů, snaží se tím zamezit dalšímu rozšíření covidu 19), tak za mnou Jitka moc nemůže, ale domluvila jsem se Vítkem, bydlí v Pardubicích a kdybych něco potřebovala, tak mi to sem doveze. Těším se, až budu doma.

Jak jsem prodělala covid 19

Už jsem ležela čtyři měsíce s bércovými vředy v pardubické nemocnici na geriatrii. Je to vyhlášené pracoviště k léčení chronických ran. Bylo 15. října 2020, sem tam se proslechlo, že asi některý pacient přinesl coronavir. Další den už to bylo jisté - ležící pacienti měli vysoké horečky a někteří nemohli dýchat. Šlo to rychle. Sestry a lékaři začali oblékat další pláště a zástěry a kromě roušek také respirátory a štíty. Pak nám řekli, že umřela Liduška -báječná veselá babča z vedlejšího pokoje. Bylo to jako blesk. od 16. října mám v diáři, že mě hrozně moc bolí bérce. Další poznámky mám jen zpětné. 20. a 21. října jsem o sobě moc nevěděla, jen si v mlhách pamatuji, že mě sestřičky umývaly a přebalovaly a že jsem křičela bolestí, když mi převazovaly rány na bércích. Zjistili mi tam streptokoka a do kapaček přidali antibiotika. Hrozně mě bolely nohy a ruce, nemohla jsem s nimi hýbat. Protože jsem pořád při převazech křičela, přišla 23.října vrchní sestra a navrhla, aby mi na rány dali xeroform, to je mastné krytí, které se na rozdíl od jiných nepřilepí na ránu. Hned jsem se ztišila, přestalo mě to bolet. Začala jsem vnímat, že mám v nose hadičky s kyslíkem a že sestra říká mou teplotu 37.7 Uvědomila jsem si, že mě ošetřují jiné sestry, byly to dobrovolnice a sestry z jiných oddělení a byly oblečené do speciálních obleků, vypadali jako kosmonauti. Naše sestry onemocněly covidem. Naši lékaři také. Chodili k nám na vizitu lékaři odjinud. Celé naše druhé patro bylo nemocné covidem. Bylo to děsivé a hrozné, nikomu to nepřeju! Pak jsem začala víc vnímat, už jsem se mohla posadit a najíst se. Už mě nohy a ruce nebolely. A pak se objevil Leoš. Byl to ošetřovatel z urologie, u nás jako dobrovolník. Nejdřív mi pomohl na gramofon a zpátky na postel, pak mi pomáhal vstát a zase sednout. A pak mě hecoval, že mi pomůže udělat krok. Přitáhl vysoké chodítko, pomohl mi vstát, chytit se ho a jít - zatím na místě, ale po asi deseti dnech nemoci! Sem tam utrousil vtip a pořád se smál, chválil mě i za maličkosti a povzbuzoval mě. I kdybych chtěla, nešlo se tvářit nemocně a nic nedělat. A já chtěla chodit! Druhý den jsem bez Leoše trénovala kroky sama a další den zase přišel a s jeho pomocí jsem s chodítkem chodila po pokoji. a pak i na chodbě. Leoš mě doslova vytáhl ze svrabu. Přeju nemocnici víc takových Leošů, kteří umějí pacienty dostat do správné nálady. Možná u mužů to umějí některé sestry, ale já nedám na Leoše!

POHLEDNICE, KTERÁ SE NEDOSTANE NA NÁSTĚNKU

Dneska jsem dostala další pohlednici. A k ní milé přání k narozeninám. S krásnými malůvkami od tety Jitky Kopecké s nevěřícným "opravdu je ti tolik?" chi chi, nojo, opravdu je mi šedesát. Ale já se cítím pořád na třiadvacet, nebo na pětatřicet. V pondělí nás přestěhovali. Tedy, jsem pořád v nemocnici, ale na druhém patře, kde jsem do téhle doby (6,5 měsíce)ležela, bude zřízeno covidové centrum- zároveň je na třetím patře na oddělení rehabilitace a i v jiných odděleních nemocnice - celkem je tady covidcenter prý devět. Takže nás přesunuli do prvního patra na pokoj 8. na běžné oddělení geriatrie. S tím souvisí přesun nástěnek, ale tady mi sestry řekly, že na to nemají místo, že to musím zrušit. Tak jsem všechny pohledy sundala a pošlu je domů. Proto se dnešní pohlednice nedostane na nástěnku. Básničky ani kresby se nehrnou, tak to nebyl moc dobrý nápad. Nevadí, pohlednicovou sbírku neobnovuji.