Vandr po Vysočině 1994

…  „Vítku, Vítku?“ „Co je?“ „Máš nohy ve vodě, posuň se“ „Když já nemůžu až nahoru, já tady mám jezero“

…  „Touhle šiškou nasměruju vodu sem a touhle sem a tady to přehradím kamenem.“ „Seš blázen, dyť to teď teče na mě!“ „ Chacha!... No jó,tak já to zase dám na původní místo…“

…  „Pekárníku?“ „Co je?“  Máš nohy venku a mokrej spacák, vylez vejš a vytáhni si karimatku!“  „ To nejde, já tady mám potok a von tady teče..“

…  „ Půjčil jsem Pupčovi celtu a vzal jsem si od Jeníka igelitku, tu si natáhnu na nohy. Spala´s někdy s nohama v igelitce?“

To bylo v srpnu 1994. 

Šli jsme z Kameniček k prameni Chrudimky, pak  přes Svratouch na 9 skal ( u Vysoké studně 1. noc), přes Fryšavu do Tří studní (- 2. noc)  do  Nového Města na Moravě (navštívili jsme muzeum) a Studnic,  Koníkovickým polesím do Odrance (3. noc), Bohdalce a Sněžného. Tam jsme počkali na autobus, protože hustě pršelo a svezli jsme se do Mílov (4. noc). V lese  jsme našli místo k dalšímu přespání, pod hrázkou kamenité cesty jsme natáhli přístřešky z igelitů. Pořád pršelo. Nejdřív na té cestě, kde tekla voda, udělali kluci ohýnek a  vařili smaženici z hub, co jsme ráno, ještě než začalo pršet, našli – a byla moc dobrá. Mysleli jsme si, že budeme na noc dobře chráněni, ale pršelo a lilo tolik, že voda po hrázce stékala přímo na nás. Každý z nás chránil svoje místo ohrnutým igelitem pod sebou a snažil se regulací potůčků a stružek vyhnout se namočení – ale tím směroval proudy na jiného z nás. Už večer jsme byli tak mokří, že jsme chtěli odjet další den domů a taky nám ráno – za stálého deště - nic jiného nezbylo.  Děti neztratily náladu, zpívaly si  a vtipkovaly: „Jeníku, jaké bude počasí?“ „ Bude pršet“. „Jeníku, a jak bude potom?“ „Bude sněžit!“ (Jeník vždy s širokým úsměvem.) Asi jen já jsem se od večera děsila, jak to dopadne. Nojo, už jsem taková, že mám o ně pořád strach.  Ale dopadlo to dobře. Stihli jsme autobus a pak další spoje a brzy jsme byli doma a hlavně v suchu.