A JE BŘEZEN

A je březen. A já pořád trčím v nemocnici, už plných 8 měsíců. Jen mě zas přesunuli jinam, protože tam, co jsem ležela, je covidové centrum a mají tam pacienty čím dál mladší a mají čím dál těžší průběh nemoci. Mluvila jsem telefonem s jednou sestřičkou odtamtud a byla smutná a moc unavená. Tady jsem na pokoji s pěti babkami. Zpívám lidovky a některé se snaží se mnou, to mě moc těší. Když přijde rehabilitační sestra, tak trochu cvičíme. Chodím s holemi po chodbě a prohlížím si obrázky na stěnách a květiny a čtu jídelníček. Vždycky děvčata potěší, když přinesu příjemné zprávičky o papání :) Tak doufám a věřím. Jsem životní optimista, nedám se jen tak skolit. Teď je dokonce zákaz jezdit z okresu do okresu (kromě práce a nutných případů, snaží se tím zamezit dalšímu rozšíření covidu 19), tak za mnou Jitka moc nemůže, ale domluvila jsem se Vítkem, bydlí v Pardubicích a kdybych něco potřebovala, tak mi to sem doveze. Těším se, až budu doma.