Jak jsem prodělala covid 19

Už jsem ležela čtyři měsíce s bércovými vředy v pardubické nemocnici na geriatrii. Je to vyhlášené pracoviště k léčení chronických ran. Bylo 15. října 2020, sem tam se proslechlo, že asi některý pacient přinesl coronavir. Další den už to bylo jisté - ležící pacienti měli vysoké horečky a někteří nemohli dýchat. Šlo to rychle. Sestry a lékaři začali oblékat další pláště a zástěry a kromě roušek také respirátory a štíty. Pak nám řekli, že umřela Liduška -báječná veselá babča z vedlejšího pokoje. Bylo to jako blesk. od 16. října mám v diáři, že mě hrozně moc bolí bérce. Další poznámky mám jen zpětné. 20. a 21. října jsem o sobě moc nevěděla, jen si v mlhách pamatuji, že mě sestřičky umývaly a přebalovaly a že jsem křičela bolestí, když mi převazovaly rány na bércích. Zjistili mi tam streptokoka a do kapaček přidali antibiotika. Hrozně mě bolely nohy a ruce, nemohla jsem s nimi hýbat. Protože jsem pořád při převazech křičela, přišla 23.října vrchní sestra a navrhla, aby mi na rány dali xeroform, to je mastné krytí, které se na rozdíl od jiných nepřilepí na ránu. Hned jsem se ztišila, přestalo mě to bolet. Začala jsem vnímat, že mám v nose hadičky s kyslíkem a že sestra říká mou teplotu 37.7 Uvědomila jsem si, že mě ošetřují jiné sestry, byly to dobrovolnice a sestry z jiných oddělení a byly oblečené do speciálních obleků, vypadali jako kosmonauti. Naše sestry onemocněly covidem. Naši lékaři také. Chodili k nám na vizitu lékaři odjinud. Celé naše druhé patro bylo nemocné covidem. Bylo to děsivé a hrozné, nikomu to nepřeju! Pak jsem začala víc vnímat, už jsem se mohla posadit a najíst se. Už mě nohy a ruce nebolely. A pak se objevil Leoš. Byl to ošetřovatel z urologie, u nás jako dobrovolník. Nejdřív mi pomohl na gramofon a zpátky na postel, pak mi pomáhal vstát a zase sednout. A pak mě hecoval, že mi pomůže udělat krok. Přitáhl vysoké chodítko, pomohl mi vstát, chytit se ho a jít - zatím na místě, ale po asi deseti dnech nemoci! Sem tam utrousil vtip a pořád se smál, chválil mě i za maličkosti a povzbuzoval mě. I kdybych chtěla, nešlo se tvářit nemocně a nic nedělat. A já chtěla chodit! Druhý den jsem bez Leoše trénovala kroky sama a další den zase přišel a s jeho pomocí jsem s chodítkem chodila po pokoji. a pak i na chodbě. Leoš mě doslova vytáhl ze svrabu. Přeju nemocnici víc takových Leošů, kteří umějí pacienty dostat do správné nálady. Možná u mužů to umějí některé sestry, ale já nedám na Leoše!