První „24“ mi pomáhali připravit Qítek a Jeník v září 1997. To oni odpoledne před začátkem oběhli čtyřiadvacetikilometrovou trasu po okolních lesích a vesnicích a umístili zprávy na označená místa. Po zahájení o půlnoci a rozdělení do družstev měli účastníci trasu projít. Měli na to pět hodin, prodírali se nočním lesem, hledali nejkratší cestu mezi vesnicemi a ukryté zprávy. Po návratu na základnu jsme chvíli soutěžili v klubovně. Pak jsme jim zavázali oči, jen jediný z nich viděl – ten je vodil podle plánku a hádali , kudy jdou, kam došli, co mají v ruce. Poslepu cvičili na náměstí, lezli v parku na skálu, škrábali se do příkré stráně, přeskakovali potok a taky přelézali parkovou zeď.
Po splnění si vařili oběd v kotlíku na vlastnoručně připraveném ohništi.
Pak následovala překážková dráha a další úkoly a soutěže, například také stavění skulptur z těl účastníků na ploše jediných novin, to vše až do půlnoci.
Někteří byli hodně unavení, nohy bolavé, otlačené. Někteří se na mě velmi hněvali, protože je původně nenapadlo, že podmínky budou opravdu tvrdé. Ale hněv trval jen krátký čas. Už po měsíci se mě někteří ptali, jestli za rok bude další Čtyřiadvacítka.
Žádné komentáře:
Okomentovat